Okolí
Horní Hrad – hrad a zámek Hauenštejn
O dobývání hradu Švédy
Jako mnoho dalších hradů a zámků byl i Hauenštejn v době třicetileté války obléhán a dobýván švédským vojskem. Dobyt byl Zámecký vrch, vypínající se nad hradem. Hradní posádka se však udatně bránila a první útok byl odražen.
Na druhý den se Švédové hotovili k druhé zteči. Roznesla se mezi nimi zpráva, že Kadaňští spolu s pány ze Šumburka a nedalekého Himlštejna chystají brannou hotovost ku pomoci obleženým. Švédové tedy rychle podruhé zaútočili. Podařilo se jim překonat hluboký hradní příkop a beranidlem poškodit bránu. Když tu únikovou tajnou chodbou, vylámanou do skály, vpadl kapitán obránců s družinou odvážlivců do týla nepřátel. Udiveným dobyvatelům způsobil výpad velké ztráty a předpolí bylo rázem dobyto zpět. Otřeseným švédským oddílům již ke třetímu útoku nezbývalo sil a vydali se na ústup do hor. Navíc podél Ohře se již blížily na pomoc šiky Kadaňských. Leč vítězství bylo draze vykoupeno. Ze vsi v podhradí zůstalo kouřící rumiště a řada statečných obránců se odebrala na pravdu boží. I statečný kapitán, jenž spásný výpad vedl, byl nepřátelským kopím proklán nedaleko brány, jejíž prolomení odvrátil.
Do dnešních dnů se zachovala připomínka oné nejtěžší bitvy v hradních dějinách. Říká se, že krev onoho statečného kapitána lze dodnes na skále v místě původní hrány spatřit a vnímavý návštěvník při dotyku pocítí zásah energie onoho místa. A ten, kdož na hradě déle zůstane, za bouřlivých větrných nocí lomoz bitvy a ryk útoku obránců v těch místech uslyší…
Původně středověký hrad je zřejmě královského založení z konce 13. století. Byl vybudován na skalnaté ostrožně, strategicky velmi výhodném místě k ochraně zemské stezky, která vedla nedalekým údolím Ohře. V průběhu 19. století se uskutečnily dvě výrazné přestavby, které hrad změnily na prostorný zámek ve stylu anglické novogotiky. V poválečném období zkonfiskoval rozsáhlé panství stát. V roce 2000 přechází značně zdevastovaný Hauenštejn do soukromých rukou, v současné době probíhá jeho náročná obnova.
Převzato a upraveno: z podkladů Pavla Palackého
Literatura: Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Libri, Praha 2000
Andělská hora – hrad
O Richardovi a Albíně
Kdysi dávno zachránil anglický král Tristan na lovu život malému chlapci, jehož matku zabil medvěd. Dítě dostalo jméno Richard Medvědí pracka a bylo vychováváno na královském dvoře společně s královskou dcerou Albínou. Když Richard dospěl v sličného jinocha, zamiloval se do Albíny. Nenašel však odvahu žádat krále o její ruku. Přemluvil ji a tajně spolu uprchli do míst dnešní Andělské Hory. Zde si nechal Richard postavit na daleko viditelné skále pevný hrad. Albína si svou dobrotou a laskavostí brzy získala mezi okolním lidem velkou oblibu. Přezdívalo se jí Anděl a jejímu hradu se říkalo Andělská Hora. Ale ani četnými dobrými činy nemohla Albína utišit své špatné svědomí. Stále tíživěji pociťovala svou vinu a stále toužebněji si přála usmíření s opuštěným otcem. Richard však nechtěl o návratu a smíření ani slyšet, a proto jednal s hradní paní stále popudlivěji a hruběji.
Po dlouhém pátrání objevil král Tristan s pomocí jasnovidce místo, kde oba uprchlíci přebývali. S početnou vojenskou družinou se vydal na cestu, aby dceru osvobodil. Zvědové jej zpravili o tom, že si Albína již dlouho přála usmíření s otcem, avšak Richard jí v tom zabránil. Rozhněvaný Tristan oblehl hrad svým vojskem a začal jej dobývat. Když Richard poznal, že hrad neudrží, pokusil se svou ženu otrávit vínem. Nedopatřením však poháry zaměnil a sám padl mrtev k zemi. Albína pak dala otevřít hradní brány a vyšla svému otci kajícně vstříc. Tristan jí vše odpustil a vzal dceru i s dětmi zpět do Anglie. Po jejich odjezdu se o hrad staral spolehlivý správce.
Dochované prameny na rozdíl od legendy vypovídají, že hrad na vrcholku čedičové homole byl založen šlechtickým rodem, a to pány z Oseku (Rýzmburka), pravděpodobně koncem 14. století. V první třetině 15. století jej upravovali Šlikové a po roce 1465 Jindřich z Plavna, který v podhradí založil poddanské městečko. Po požáru roku 1718 se stala z hradu zřícenina, zůstaly obvodové zdi budov, brány a úseky hradební zdi.
Převzato a upraveno: Burachovič,S.: Pověsti Karlovarska, Median, Karlovy Vary 1992
Literatura: Durdík,T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Libri, Praha 2000
Ostrov – kaple Panny Marie Einsiedelnské
Ostrovská Černá madona
Stavitel, který byl budováním einsiedelnské kaple pověřen, se ocitl v časové tísni. Den vysvěcení byl stanoven a stavba pokračovala jen velmi pomalu. Už jen doprava kamenných kvádrů na návrší vyžadovala mnoho námahy a času. V této svízelné situaci přijal stavitel pomoc samého ďábla, za níž měl zaplatit vlastní duší. Kaple pak byla skutečně neuvěřitelně rychle dostavěna a ďábel si přišel pro svou mzdu. Ve smrtelné úzkosti se před ním stavitel ukryl za sochu madony. Když po něm ďábel vztahoval ruce, dotkl se sochy. V tom okamžení zbělel, zatímco tvář a ruce madony zčernaly. Bílý ďábel se ovšem nemohl vrátit do svého temného sídla a nabídl staviteli že od smlouvy upustí, dokáže-li mu vrátit původní barvu.Přes všechnu snahu však zůstal bílý a madona černá. V bezmocném vzteku se alespoň pokusil pobořit kapli, ale ani to se mu nepodařilo. Zkrvavil si jen ruku a zanechal její otisk na kamenné zárubni vchodu. Ten je tam podnes, stejně jako si tvář i ruce milostné Matky Boží zachovaly tmavé zbarvení.
Na památku a jako dík za uzdravení svého nejstaršího syna dala markraběnka bádenská Františka Sibyla Augusta postavit v letech 1709 – 1710 na svahu v blízkosti ostrovského piaristického kláštera kapli, která je kopií kaple ve švýcarském poutním místě Einsiedeln. Byla to právě einsiedelnská Panna Maria, k níž markraběnka konala pouti a která prý její prosby vyslyšela. Od opata benediktýnského kláštera v Einsiedeln dostala plány kaple a také kopii sochy oné milostné madony, která dnes zaujímá místo na oltáři ostrovské kaple ve věnci zlatých oblaků a blesků. Kapli postavil zdejší dvorní stavitel Michael Ludvík Rohrer. Její obdobu zrealizoval Rohrer též v badenském Rastattu v roce 1715.
Převzato a upraveno: volně podle Alfreda Wolfa: Aus unserem Sagenschatze, 1931 přeložila Z.Čepeláková
Literatura: Kuča, K.: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, 4. díl Ml-Pan, Libri, Praha 2000
http://www.dk-ostrov.cz/pamatky/
Loket – meteorit na hradě
Zakletý purkrabí
Žil kdysi na hradě v Lokti purkrabí, snad Puoto von Ilburg. Byl to člověk zlý a hrubý. Svým poddaným, zvláště ale obyvatelům loketské čtvrti Robiče, ukládal nesnesitelné daně a roboty. Každého, kdo nemohl dostát svým povinnostem, nemilosrdně vsadil do hradní hladomorny.
Jednoho nedělního jitra pozoroval loketský pán z brány hradu, jak poddaní v hloučcích kráčejí do blízkého kostela. Onoho dne měla zaplatit dlužný desátek jedna chudá žena z Robiče, ale byla zcela bez peněz. Doufala však, že se jí podaří přísného pána uprosit. Společně se svými malými dětmi předstoupila před pána,poklekla a úpěnlivě jej prosila o slitování a o prodloužení lhůty ke splacení peněz. Vždyť otec rodiny zemřel a ona zůstala na vše sama. Během její řeči se tvář purkrabího zachmuřila, stejně jako nebe, které se v té chvíli zatáhlo těžkými mraky. Chudá vdova ještě prosila o shovívavost a také její děti pozdvihly drobné ruce k prosbě. Panské srdce však zůstalo tvrdé jako kámen a nedalo se nářkem klečících prosebníků obměkčit. Pln hněvu purkrabí přikázal ženu uvrhnout do věže. Ona se ale ponížená jeho krutostí biřicům vytrhla a strašlivým hlasem ho proklela v kámen. V tu chvíli se zablesklo a na místě, kde před chvílí stál purkrabí, ležel veliký rozžhavený balvan, takzvaný „zakletý purkrabí“.
Historické prameny však na rozdíl od tohoto příběhu původ kamene vysvětlují jinak. Jisté je, že na Loket dopadl meteorit, balvan o velikosti koňské hlavy. Jeho pád je spojován s rokem 1422. V minulosti mu byla připisována čarovná moc. Za třicetileté války, když švédská vojska plenila naši zem, Loketští z obavy, aby zázračný kámen nebyl odvezen, jej hodili do hradní studně. Teprve když nastal mír, studnu vyčerpali a kámen vyzdvihli. To prý se stalo v roce 1670.
Meteorit se bohužel do dnešních dnů nedochoval v původní velikosti. Kámen byl rozřezán pro vědecké účely a jeho kusy se dnes nacházejí v muzeích po celém světě. Např. největší kus vlastní Vídeňské národní muzeum, druhá největší část meteoritu je umístěna v Krajském muzeu v Sokolově. Sádrovou kopii tohoto kamene je možné spatřit při návštěvní prohlídce hradu Loket.
Převzato a upraveno: Němec.V.: Pověsti – brána do historie Sokolovska, Okresní muzeum v Sokolově, 1987,
Burachovič, S.: Pověsti Karlovarska, Median, Karlovy Vary 1992,
Karlovy Vary - zaniklý kostel sv. Linharta
Poustevník Linhart
Podle pověstí se někdy ve 12. století usídlil v lesích nedaleko Karlových Varů bájný poustevník Linhart. Ten údajně přišel na Karlovarsko až ze vzdálené Itálie coby kajícný hříšník Leonardo, jenž svou sobeckostí v mládí zavinil smrt nevinné dívky. Po zbytek života žil v dnešním lesním zákoutí Linhart a dobrými skutky se snažil odčinit svůj zločin. Stal se vyhledávaným moudrým mužem a léčitelem. Při léčbě nemocných lidí i zvířat používal karlovarskou termální vodu a byliny. Jeho skromná poustevna prý byla předchůdcem kostela sv. Linharta.
V lesích na severním svahu Abergu u Karlových Varů stávala ve středověku vesnice Obora (Thiergarten) s románským kostelem sv. Linharta. Kostel byl velmi starého založení, písemné zprávy jsou o něm již z roku 1246. Při archeologickém výzkumu v letech 1989 -2001 byly odkryty ruiny kostela, které jsou dnes prezentovány.
Převzato a upraveno: Burachovič, S.: Poustevník Linhart, Promenáda, roč.XII., č.5, 2003
Literatura: Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezku,
2. díl H-Kole, Libri, Praha 2000
Karlovy Vary – vila barona Lützowa
O kočce barona Lützowa
Významný občan Karlových Varů, baron August von Lützow z Meklenburska, který si nechal v Karlových Varech postavit ve svahu nad městem nádhernou vilu, byl zřejmě skutečným podivínem. Byl znám svými neustálými spory s radními. Byl to právě on, kdo osadil na místě známém pod názvem Jelení skok sochu kamzíka, údajně na protest s tradovanou pověstí o objevení Karlových Varů díky skoku jelena do Vřídla.
Jiný příběh je spojen s další zvířecí soškou, tentokrát umístěnou před baronovou vilou. Vypráví se, že po postavení pomníku Karla IV. nedaleko Lützowovy vily v sadu na Vyhlídce, si baron nechal na terasu zahradního kruhového pavilonu postavit na vysoký podstavec sochu sedící kočky. Původně kočka hleděla směrem ke středu města, později však byla otočena, a to tak, že nyní je socha orientována hlavou směrem k ulici Na Vyhlídce. Údajně ji výstřední baron schválně osadil pozadím k městské radnici v údolí, aby zesměšnil radní, a současně v protipólu s instalovaným pomníkem Karla IV., čímž chtěl říci, že je „pro kočku“. Do polopusté stráně prý patří kočka, ne císař, navíc ve špatných rozměrech.
Další historky praví, že sochu Karla IV. dal se souhlasem města postavit sám Lützow. S podobným přitakáním radních byla údajně postavena i socha kamzíka, šlo prostě jen o důmyslné spiknutí radnice s baronem.
Vila barona Lützowa je jedinou empírovou vilou v Karlových Varech. Udává se, že byla postavena roku 1844 podle projektu berlínského architekta. Baron kolem ní nechal zřídit terasovitou zahradu, která byla upravena v romantizující letohrad s množstvím tajemných zákoutí, jeskyň s glorietem, pergolami, altánky a promenádami. Bronzová socha kočky umístěná na rondelu vznikla někdy po roce 1858, kdy byl vztyčen v nedalekém sadu pomník Karla IV. Baron Lützow byl známým mecenášem, zakoupil místo pro evangelický hřbitov a založil ústav pro přestárlé. Před svou smrtí byl jmenován čestným občanem Karlových Varů. Poté co zemřel, šla jeho vila do dražby. Nyní je vila v soukromém vlastnictví a v roce 2003 byla ukončena její rekonstrukce.
Převzato a upraveno: z podkladů Lubomíra Zemana
