mapa

Z obecní kroniky

Vojkovice s částí obce Jakubov

1945 – 1985

Cesty vedou do Vojkovic dvě. Jedna od Karlových Varů přes Kyselku a Velichov, druhá od Damic, na níž je možné vejít od Ostrova nebo Stráže nad Ohří. Obě celkem pěkné, s asfaltovým povrchem, podle možnosti udržované. Ve Vojkovicích, na křižovatce u pošty, se pak cesty sbíhají v jednu, směřující do Jakubova a odtud…

Už vlastně nikam. Chceš-li z Jakubova, musíš se otočit a vydat se zpět, neboť z Jakubova už cesta dále nevede. Snad jen polní, špatně udržovaná, dovede tvé kroky zelenými sady a křovinami do Stráže nad Ohří.

Rozhodneš-li se, že přijdeš do Jakubova od Stráže přes kopec, po původním německém obyvatelstvu zvaném Grásberg, projdeš územím, které tě vrátí mnoho let zpátky. Moderní způsob hospodaření tu zatím nezanechal žádných stop. Na travnatých pastvinách nad Jakubovem tě z jara přivítá koberec rozkvetlých podléšek, jaterníků, podbělu, v létě pak potkáš voňavý dobromysl, řepík, třezalku i řebříček a také celý háj mohutných bodláků. Jejich suché květy jsou po dlouhé zimní měsíce skrovnou potravou přezimujících ptáků. Z této strany kraje se ti zdá, že se tu čas zastavil…

Do roku 1945, kdy Vojkovice a Jakubov byly samostatnými obcemi s vlastním obecním úřadem, tu žili převážně němečtí obyvatelé. Pár Čechů, kteří tu z důvodů lepší obživy založili své domovy, postupně splývali s německým obyvatelstvem. Mezi sebou se ženili a své děti pak posílali do německých škol, protože českých tu nebylo.

V Menzlově továrně vyráběli porcelán, ve třech malých jakubovských a jedné vojkovické cihelně ručně vyráběli cihly, svahy kolem obou obcí obdělávali koňmi a nezřídka i kravkami.

Ve vojkovických manufakturách vyráběli gramofonové jehly, kovové matrace, v Menzlově pobočce vyráběli barvy a laky. Pro posezení se sousedy, dohromady v obou obcích, bylo sedm hospod a dva hotely. Na nádraží pracovalo mnoho dělníků ve výtopně, na kolejích i ve stanici.

První čeští osídlenci přišli do obce na výzvu vlády budovat válkou zpustošené pohraničí již v květnu 1945. Do srpna roku 1946 byl ukončen odsun Němců a do uprázdněných domů i zemědělských usedlostí přišli první Češi a Slováci. Ti, kteří se prokazovali jedinou legitimací, jíž byly veliké mozolnaté ruce, zůstali, ti druzí, hledající pouze dobrodružství nebo lehké zbohatnutí, velmi brzy odešli. Začínal nový život, který si denně vyžadoval spoustu dřiny a trpělivosti.

Noví obyvatelé pohraničí, kteří se stali majiteli zemědělských usedlostí, většinou deputátníci a zemědělští dělníci, neměli valných zkušeností s vedením hospodářství a obděláváním půdy. Proto, když byli odsunuti Němci, tu často stáli bezradně a nevěděli kudy kam. Mnozí zase vraceli hospodářství, zejména, nebyl-li na ně ještě vystaven dekret o vlastnictví.

Tento stav se neblaze odrazil i ve státních dodávkách. Proto byli naši zemědělci stále poslední na jáchymovském okrese, kam naše obce správou patřily.

Bylo toho příliš mnoho, co museli noví osídlenci zvládnout. S chybějícími znalostmi neměli ani potřebné finanční prostředky a materiál, jímž by se daly zalepovat všelijaké bolesti, které tu válka  a rozhořčení vysídlenci zanechali.

Začínal i pomalý proces sžívání se. V obou obcích zůstalo mnoho německých antifašistů a k nim, kromě Čechů a Slováků, přibyli válkou rozsetí Poláci, Maďaři, Volyňští Češi i lidé mnoha jiných národností. Kromě společného jazyka bylo třeba najít i společný zájem a touhu po klidné mírové práci.

To všechno byly důvody, proč počáteční život v našich pohraničních obcích nebyl růžový a čím se také lišil od podobných obcí vnitrozemských. Nový život si tu museli dosídlenci, v poctivé snaze o přátelství, těžce zasloužit.

V jakubovské obecné škole, poprvé v její historii, zazněl hlas české učitelky 1.11.1945. Byla jí Věnceslava Škvárová, která ve školních lavicích přivítala 6 českých a 14 německých žáků. V témže roce se začalo vyučovat česky i ve škole  ve Vojkovicích. /Vojkovická kronika však nebyla nalezena, do roku 1960 byly o škole ve Vojkovicích zprávy ve školní kronice jakubovské/.

Menzlova porcelánka byla v roce 1945 předána do národní správy Ladislavu Bečkovi, který byl v prvních měsících svobodné vlasti i prvním komisařem, řídícím tuto obec. Koncem roku byla zvolena první Místní správní komise s předsedou Karlem Náglem. Plnila svoji funkci až do voleb v květnu 1946, Ve Vojkovicích byla Místní správní komise zvolena 2.8.1945. Měla 9 členů a jejím prvním předsedou byl Bedřich Čech.

Tyto komise měly plné ruce práce. Novým osídlencům bylo nutno přidělit zemědělské usedlosti s živým i mrtvým inventářem. Bylo však také nutné přidělit těm nejpotřebnějším, kteří přišli s kufrem nebo rancem, i bytové zařízení, zbylé po Němcích. Začalo tolik potřebné dělení postelí, peřin, skříní a všeho ostatního, co bylo nutné k základnímu vybavení domácností. Nejdůležitější však bylo, v této složité a těžké době, vydávání a spravedlivé rozdělování potravinových lístků, šatenek, lístků na mýdlo a obuv. Někdy se tu stalo, že referent, řídící tuto agendu, podlehl pokušení vlastního obohacení, ale dlouho si v místě nepobyl.

Proto členové Místních správních komisí uvítali 27. červen 1946, kdy byli v řádných volbách zvoleni zástupci prvního národního výboru.

Při volbách ve Vojkovicích bylo ze 199 oprávněných voličů odevzdáno 108 hlasů pro KSČ! Ostatní hlasy pak byly rozděleny mezi zbývající tři politické strany: lidovou, národně socialistickou a sociálně demokratickou.

V Jakubově bylo 59 oprávněných voličů, z nichž bylo odevzdáno 31 hlasů KSČ a 28 hlasů třem zbývajícím stranám. V každé obci pak byl zvolen patnácti členný národní výbor s pětičlennou radou MNV.

Prvním českým předsedou ve Vojkovicích byl zvolen rolník František Maroušek, v Jakubově František Marek.

Předsedové národních výborů se střídali, obce zůstávaly. Až v roce 1960, při zrušení karlovarského kraje, došlo k podstatným změnám. Sousední Ostrov nad Ohří přestal být okresním městem, řízení okresu přešlo do Karlových Varů. Krajský národní výbor byl zřízen v Plzni. Při všech těchto změnách došlo ke spojení našich obcí tak, že vznikla obec Vojkovice s částí obce Jakubov.

Prvním předsedou spojeného národního výboru se stal Karel Smutný. Pod jeho vedením bylo v obci zavedeno mnoho pořádků. Občané začali aktivně pracovat na akci „zvelebení“, pravidelně začaly pracovat všechny orgány i komise MNV včetně občanského výboru v Jakubově. Proto také v roce 1962, kdy Karel Smutný nečekaně zemřel, došlo ke krátké zástavě činnosti. Bylo třeba najít nového organizátora, který by dovedl pokrčovat ve vedení politického i hospodářského života obce.

Novým předsedou se stal Jaroslav Svoboda, dosavadní předseda občanského výboru v Jakubově. Uvolněným tajemníkem se stal Milan Šindelář. Došlo i k poměrně velkým změnám v plénu MNV, na vlastní žádost odešlo pět poslanců.

V tomto roce se obec zmenšila o 150 obyvatel, vesměs mladých lidí. Uranové doly Jáchymov jim nabídly, spolu s výhodně placeným zaměstnáním, moderní byty v nově postavených domech v Ostrově.

V roce 1964 byly další volby do národních výborů. Došlo při nich ke změnám ve vedoucích funkcích představitelů obce. Uvolněným předsedou MNV se stal Jaroslav Svoboda, neuvolněným tajemníkem Jaroslav Černý, kuchař školní jídelny v Jakubově.

Nejdůležitějším úkolem tohoto období bylo, získat občany k pomoci při akci „Z“, jak se krátce vžilo říkat akci zvelebení měst a obcí. Bylo nutné pomoci při opravách a modernizaci škol a školních zařízení, při opravách cest, pomoci při zbudování zdravotního střediska, sportovního hřiště. Ale bylo nanejvýš nutné přesvědčit občany, aby začali s opravami a modernizací svých rodinných domků. Jen touto cestou bylo možné zlepšit celkovou životní úroveň obyvatel. Za dveřmi byly oslavy 20. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou a k tomuto významnému výročí chtěla být naše obec co nejhezčí.

 

Rok 1971 byl rokem dalších voleb do zastupitelských orgánů. Po ustavujícím plenárním zasedání stanul v čele obce, jako neuvolněný funkcionář, předseda MNV Václav Havel, ředitel Zemědělských staveb ve Vojkovicích. Uvolněn pro výkon funkce tajemníka MNV byl Jaroslav Svoboda.

V tomto volebním období byl přijat nejobsáhlejší volební program Národní fronty, jaký byl v nově psaných dějinách obce kdy stanoven. Kromě toho, že za dobu pěti let chtěl MNV provést generální opravu obou, z hygienických důvodů uzavřených pohostinství, chtěl také postavit vodovod a kanalizaci v obou částech obce, vybudovat některé nové místní komunikace, nové mostky a propustě přes jakubovský potok, chtěl dokončit úplnou modernizaci všech školních zařízení, školních budov i budovy jeslí.

I přesto, že měl s. Václav Havel, velmi energický člověk, s hospodářským a politickým rozhledem, možnost zapojit do plnění volebního programu těžkou mechanizaci svého závodu, nepodařilo se všechny plánované akce splnit. Laťka byla zvednuta příliš vysoko.

Přesto byly zčásti opraveny místní komunikace ve Vojkovicích, byly vybudovány dvě propustě s malým mostkem přes jakubovský potok, postupně bylo zavedeno do všech škol ústřední  topení, provedena výměna některých oken a školy opraveny a do provozu bylo uvedeno jakubovské pohostinství. Nad plán volebního programu byly zbudovány dvě plechové autobusové zastávky v Jakubově, postavena jedna cihlová ve Vojkovicích. Členové Socialistického svazu mládeže Vojkovice a členové Svazu invalidů Vojkovice položili základy budoucího vojkovického parku. Upravili prostranství, zbudovali pěšinky, navozili zeminu, zasadili první keře, stromky a růže.

Projekt jímání vody na sebe převzal Karlovarský porcelán Jakubov a s velkými obtížemi vybudoval na prameni jakubovského potoka vodovod, vedoucí celou obcí. K zármutku všech obyvatel se však zjistilo, že zdroj vody, jímaný pouze z jednoho ramene potoka, je dostačující pouze pro potřebu závodu a mateřské školy, na občany se již nedostalo.

U Základní devítileté školy a Mateřské školy ve Vojkovicích byly vystavěny dva septiky, spolu s kanalizací a odvodem odpadních vod směrem k řece. Jinak se o obecní kanalizaci přestalo hovořit úplně, prodejna byla nad síly všech a vojkovické pohostinství se MNV rozhodl raději zbourat, než se pustit do opravy, která by stála téměř dva milióny korun a bylo by nutné pro opravu zajistit nejméně 15 tisíc brigádnických hodin zdarma.

Původní záměr, postavit ve Vojkovicích pohostinství nové, nebyl Okresním národním výborem schválen.

Ve volebním období 1971 – 1976 však bylo opraveno mnoho rodinných domků v obci a tak ti, co se pustili do opravy, dali tak najevo, že tu zapustili své kořeny  a našli trvalý domov.

Okresní národní výbor v Karlových Varech poskytl vysoké dotace na zbourání a odklizení starých a opuštěných budov, mezi něž patřily i staré hospodářské budovy státního statku. Obcím se odlehčilo, zmizel letitý nepořádek, prostranství po zbořených domech se postupně, v dalších letech, ozeleňovala.

 

V závěru roku 1976 se uskutečnily další volby do národních výborů. Neuvolněným předsedou byl zvolen Miroslav Skorkovský, pro uvolněnou funkci tajemnice MNV byla vybrána Anna Cibulková. V plénu MNV zasedlo 22 poslanců, kteří schválili nový volební program, v němž se sice už nehovořilo o kanalizaci, zato byl schválen úmysl – započít s generální opravou vojkovického pohostinství s jediným velkým kulturním sálem v okolí. V původním záměru byl zpracován projekt na opravu restaurační části v rozpočtové částce 500 tisíc korun. V průběhu stavby však vzešlo mnoho připomínek z řad poslanců i občanů k této „okleštěné“ rekonstrukci, proto se MNV rozhodl nechat zpracovat dodatek projektu s rozšířením o vybudování vyvařovacích a skladovacích prostor, budovu vytápět ústředním topením a opravit sál i s přilehlými místnostmi, bytovou jednotku pro vedoucího provozu a celkově přistavět budovu o promítací kabiny s kotelnou a uhelnou. Hodnota tohoto díla pak přesáhla ve skutečnosti 2 milióny korun.

Na tomto díle se brigádnicky pracovalo více než 5 let, jeho „duší“ od počátku stavby až k finiši byl Jan Majcher. Bylo předáno Jednotě Toužim v prosinci 1982 s tím, že některé práce v kotelně a v okolí budovy budou dokončeny v průběhu dalších dvou let.

Na stavbě bylo našimi občany odpracováno na 30 tisíc brigádnických hodin. Pracovali tu poslanci, členové společenských organizací, ale i řadoví občané, kteří společně toužili po pěkném kulturním stánku. Dílo se stalo, i přes obrovské potíže v průběhu stavby, pýchou nás všech, dokladem toho, kolik úsilí dokážeme vynaložit, jde-li nám o společnou věc.

V uvedeném volebním období bylo provedeno mnoho dalších prací, mezi něž patřilo dokončení modernizace našich škol, opravy vedlejších vozovek v obci, oprava veřejného osvětlení, vybudování a oprava některých studní a další práce, potřebné pro chod obce.

 

Od roku 1981 stanul v čele národního výboru nový předseda Petr Fischer, s dosavadní tajemnicí Annou Cibulkovou. Poslanecký aktiv se částečně omladil, s jeho pomocí se podařilo dovést rekonstrukci restaurace do finiše.

Spolu s touto akcí se souběžně brigádnicky pracovalo na celkové modernizaci školní jídelny v Jakubově. Byly provedeny opravy školní kuchyně, jídelny, klubovních místností a knihovny v prvním patře budovy. V celé budově byly vyměněny podlahy a položena nová lina. Starou střešní krytinu z bobrových tašek bylo nutné vyměnit, bohužel již za novou, plechovou. Závěrečnou prací byla celková oprava fasády a úprava okolí.

Společným úsilím poslanců, členů všech společenských organizací Národní fronty i občanů se podařilo naši obec zvelebit tak, že se dnes téměř neliší od obcí vnitrozemských.

Co se však nepodařilo, je zastavit neustálý úbytek občanů z obce, zejména těch mladých. V našich školách přestávají znít dětské hlásky, z původních 4 školních zařízení zbyla v roce 1983 již pouze dvě!

 

Ohlédněme se znovu zpět:

 

V úvodní kapitole jsme zaznamenali, že poprvé v dějinách naší obce zazněl hlas české učitelky ve škole v Jakubově v listopadu roku 1945.

Školní budovy stály v obou obcích již od konce minulého století. Proto bylo možné, s poměrně malými finančními náklady, začít s vyučováním dětí hned po osvobození naší vlasti. Po prvních těžkostech se zajišťováním českých učebnic, českých školních pomůcek i vybavení učeben, se život obou škol postupně rozběhl. Němečtí žáci, kteří tu zůstali se svými rodiči i po válce, zvolna  a neradi zvládali český jazyk. Bylo jim umožněno dokončit školní docházku v obci, takže končili, jako patnáctiletí, v 5. postupném ročníku obecné školy.

O mnoho složitější bylo budování mateřského školství, s nímž nebyly žádné zkušenosti. Vlast potřebovala pro obnovu národního hospodářství pracovité ruce našich žen. Aby se mohly zapojit do pracovního procesu, bylo nutné umístit jejich děti do zařízení, které by jim přes den zajistilo stravu, teplo a bezpečnost.

O první mateřskou školu ve Vojkovicích se v roce 1947 zasloužily ženy z obce, organizované v tehdejším výboru žen. Bylo to jen několik nadšených matek, které vlastní prací upravily místnost v čp. 49, kam bylo možné umístit děti k celodennímu pobytu. O jejich zásluhách by nikdy nebylo napsáno dost. Ženy ve „školce“ samy po své práci zdarma uklízely, pořádaly různé kulturní a společenské akce, z jejichž výtěžku pak dětem pořizovaly hračky a vybavení školy. Všechno zdarma, v lásce k dětem, ve snaze pomoci naší vlasti.

První mateřinka v Jakubově byla umístěna v domě čp. 117, bez základního vybavení. Dvacet šest dětí pobývalo v narychlo posháněném nábytku, bez hraček. Učitelkami byly většinou ženy z domácnosti nebo jiných profesí.

Přesto se život mateřských škol udržel. Ve Vojkovicích později vznikla mateřská škola z budovy bývalého hotelu, v Jakubově byla převedena do vily po bývalém majiteli porcelánky. Tady byly v roce 1953 zřízeny první jesle s 29 dětmi, jejichž první vedoucí byly Albína Němcová. Do jeslí začal jedenkrát týdně jezdit dětský lékař, který dbal o zdraví dětí. Jesle byly dobře vybaveny, dětem se podávala celodenní strava.

Národní školu v Jakubově  převzal v roce 1955 jako ředitel Václav Routa, který ji vede dodnes. Jeho zásluhou začala škola vzkvétat. Mnoho oprav si prováděl ředitel sám, nic neponechával náhodě. Za většími opravami chodil na MNV, aby přesvědčil funkcionáře, že děti musí mít pro svůj rozvoj to nejlepší. V roce 1956 byla při škole zřízena i školní jídelna, umístěná v budově bývalé jakubovské „radnice“. Dětem se tak dostalo i teplých obědů. O rok později byla při škole zavedena i školní družina s první vychovatelkou Isabellou Svobodovou.

Stejným krokem šla i škola vojkovická, kde pro žáky národní školy vyvařovala kuchařka mateřské školy a obědy se do národní školy donášely. Matky mohly bez obav ráno odcházet do zaměstnání, o jejich děti bylo po celý den dobře postaráno.

V součtu bylo v obou národních školách v této době 130 žáků, v mateřských školách 54 žáků a v jeslích 20 batolat. Tento údaj bude velmi důležitým ukazatelem pro další vývoj školství v naší obci – nikoliv co do kvality vyučování škol, ale co do počtu dětí. Budeme se k němu ještě vracet a nebude nám příliš veselo.

Šedesátý prvý rok přinesl našemu školství veliké přeměny. Děti poprvé dostaly všechny učebnice a školní pomůcky zdarma. Byl změněn původní název Národní škola na Základní devítiletou školu. U nás v obci zůstaly ročníky 1. – 5., starší děti jezdily do školy v Kyselce. Při obou školách byla zřízena pionýrská organizace s oddílem malých Jiskřiček. Od roku 1962, podobně jako došlo ke spojení našich obcí, byly spojeny i obě základní školy pod jedno ředitelství. Ředitelem se stal Václav Routa.

Každoročně bylo na opravu, vybavení a modernizaci všech školních zařízení vynakládáno mnoho finančních prostředků. Budovy dostaly nové střechy, nové ústřední vytápění, velká, světlá okna, nové podlahy. Završením modernizace školních budov bylo vybudování nových sociálních zřízení a nové septiky. Budovy byly ozdravěny, konečně z nich zmizel charakteristický pach suchých záchodů…

V „zápalu boje“ jsme však přehlédli jednu podstatnou věc: zapomněli jsme počítat děti, které by do nově opravených budov měly chodit.

Byla to naše velká chyba. A tak se stalo, že MNV dostal ve školním roce 1980/81 pokyn z nadřízených orgánů, ukončit provoz jedné školní budovy. Ze 130 dětí, o nichž byla zmínka v úvodu kapitoly,jich zůstalo něco kolem padesáti!

Rozhodnutí o uzavření padlo na dvojtřídní, novotou svítící školní budovu vojkovickou. Do trojtřídní jakubovské bylo umístěno 37 dětí v prvním, třetím a čtvrtém ročníku. Druhý ročník tento rok posílil základní školu ve Velichově, pátý odešel na stálo do Kyselky.

Zmodernizovaná vojkovická škola osiřela. Nové vybavení bylo převezeno do Jakubova, budova začala zákonitě chátrat. Nebylo možné v zimě topit, proto byly vypuštěny radiátory, odpojena voda. Nebylo možné provádět pravidelné větrání, budova začala vlhnout.

V roce 1983 se jí ujal Ústav sociálních služeb se záměrem přestavby na malý ústav pro mentálně narušenou mládež.

Lépe se nevedlo ani mateřskému školství. I přesto, že stav dětí ve třídách tu posilovaly děti z okolních obcí, nebylo možné udržet v chodu dvě budovy pro zbylých 24 dětí. Třebaže na dvojí provoz náš stát velmi doplácel, ponechal v provozu obě budovy až do roku 1982. Pak došlo k rozhodnutí uzavřít vojkovickou mateřskou školu, neboť uzavřením jakubovské by bylo došlo i ke zrušení jeslí. A ty bylo potřeba ponechat v provozu, i když jen s kapacitou 10 dětí. To proto, aby mohlo 10 matek chodit do zaměstnání a o jejich děti byla zajištěna spolehlivá péče.

Počínaje rokem 1980 se v naší obci rodí v průměru jen 6 dětí ročně!

 

 

 

N a š e   z e m ě d ě l s t v í

Nová myšlenka o kolektivizaci zemědělství se ujala v našich obcích již v roce 1949. V obou byla založena první Jednotná zemědělská družstva nejjednoduššího typu. Byla to jen část zemědělců, kteří se rozhodli pro společné hospodaření.

Špatně obdělávaná pole, nedostatečně hnojená, nemohla vydat své plody tak, jak se od nich očekávalo. Dosud je obdělávali ti, co neměli žádné nebo jen malé zkušenosti z práce v zemědělství. Výsledky hospodaření byly velmi špatné i přesto, že dělníci z obce i okolních závodů a organizací pomáhali po své práci jak při senoseči, tak při žních a výmlatu obilí. Sekalo se samovazači, ale i kosami a obilí se sváželo do stohů a stodol, kde bylo později mláceno.

Vojkovičtí družstevníci změnili bývalou menzlovu továrnu na barvy a laky v první společnou stáj pro dojnice. Byla to však prostora nevyhovující, budova byla špatně odkanalizovaná, pro dobytek příliš studená.

V naději, že se hospodaření malých družstevních celků zlepší, až bude možné využívat i modernějších strojů, došlo v roce 1958 ke spojení družstev Jakubova, Vojkovic, Damic a družstevníků z Velichova. Družstvo převzalo hrdý název „Rudý říjen“.

Šedesát dva členů družstva s průměrným věkem 45 let obhospodařovalo celkem 636 hektarů především svažitých polí. V Jakubově bylo ustájeno 96 dojnic v nově postaveném kravíně a 60 vepřů v novém vepříně. Družstevníkům byly přiděleny „záhumenky“ o výměře půl hektaru a možnost chovat drobné domácí zvířectvo i krávu. Jak uvádí pamětníci, členové družstva se ve velké většině věnovali práci právě jen na svých záhumencích a společné hospodaření bylo zanedbáváno. Proto byly tak nízké výnosy obilí, mléka i ostatních produktů. Lidé ještě neuměli jednat podle myšlení kolektivu, neuvědomovali si v plné šíři, že jednají právě proti sobě.

Ve žních padesátého osmého roku vjel poprvé v dějinách našeho zemědělství na naše pole kombajn.

Mezi družstevníky však ohlas nenašel. Vyvstalo mnoho diskusí a nedůvěry kolem nového stroje: bude nechávat vysoké strniště, bude ztrátový i po stránce sklizně zrna. A tak družstevníci raději zvolili starý způsob sklizně, který se stále velkou měrou opíral o pomoc brigádníků. V těchto žních pomáhalo 15 pracovníků Okresního národního výboru a 6 dělníků z porcelánky. Přesto klesla odměna za pracovní jednotku ze 16,- Kč na 4,25 Kč.

V roce 1960 pracovalo v družstvu již pouhých 40 družstevníků, ostatní odešli do průmyslu, kde byly  lepší výdělky a hlavně – rovnoměrně rozložená pracovní doba.

Toho roku byl zaznamenán velký výskyt mandelinky bramborové. Pomáhaly ji sbírat školní děti, ale s malými výsledky. Brambory byly silně zaplevelené, následně výnosy mizivé.

Dojivost hovězího dobytka také poklesla. Krávy musely chodit za pastvou denně 5 – 6 kilometrů a tak značným vyčerpáním ztrácely mléko. Výnos sena z jednoho hektaru byl pouhých 8 q.

Špatný stav hospodaření se přenesl i do roku 1961. Krávy onemocněly TBC, ze stáda 450 ovcí byl zaznamenán úhyn 100 kusů jehňat. Splněna nebyla ani státní dodávka vepřového  masa, neboť chov onemocněl morem, došlo k velkému úhynu selat a bylo nutno porazit i mnoho nedokrmených vepřů.

Ze 106 hektarů obilí bylo kombajnem posekáno a sklizeno pouze 15!

Jako by se všechno spiklo. Jako by lidé nechtěli, aby se jim práce dařila, aby lidská lhostejnost ustoupila až za hranice naší země…

Pracovníků v družstvu stále ubývalo. Aby se odliv zastavil, byly s velikým vypětím sil postaveny ve Vojkovicích v roce 1962 dva panelové domy. V nich mělo být nabídnuto moderní bydlení případným novým dosídlencům, kteří by se stali členy družstva. Ani toto opatření však situaci v družstvu nezlepšilo.

Pokračoval stálý nedostatek krmiv pro dobytek. Z tohoto důvodu došlo k dalšímu úhynu skotu, ovcí, slepic. Závody v obci i okolí byly vyzvány, aby denně družstvu poskytovaly alespoň 5 pracovníků na špičkové práce.

Báňské projekty odpracovaly ve žních 736 brigádnických hodin, Strojní závod Ostrov tisíc hodin při opravě strojů, občané až kolem dvou tisíc brigádnických hodin. Ale ani tato pomoc nedokázala vyplnit mezery v nedostatku pracovních sil.

Proto došlo 1.10.1962, z rozhodnutí nadřízených orgánů, ke zrušení JZD Vojkovice a hospodářství bylo předáno státním statkům.

Na svazích kolem Vojkovic, Damic, Jakubova a částečně i Velichova, které se velmi těžko daly obhospodařovat stroji, byly vysázeny ovocné sady. Jejich předčasný zánik v budoucnu měl však pozvolna završit volně se pasoucí skot a nezodpovědný člověk, lačnící po troše ovoce.

Ani státnímu statku se v hospodaření nevedlo lépe. Pole byla stále táž, pracovníci v převážné  většině také. Jen vedení se změnilo a tím se přes noc nemohly zvýšit hektarové výnosy a přírůstky masa.

V roce 1963 byly vykázány tyto výsledky ve výnosech: Pšenice bylo z hektaru sklizeno 14 q, žita 15 q, ovsa 15,5 q a ječmene dokonce jenom 9 q. Tento stav se přibližně udržel i do následujícího roku. Průměrná mzda pracovníka v zemědělství se tu pohybovala od 700,- Kč do 1 350,- Kč.

Místní národní výbor začal mezi občany propagovat akci na pomoc sklizně sena z těžko přístupných ploch. Akce se ujala, občané odevzdávali statku kolem 300 q sena, za něž statek platil 30,- Kč za jeden metrický cent.

Zlepšení hospodaření nastalo od roku 1967, kdy vedení hospodářství převzal soudruh Bohumil Bureš. V srpnu toho roku již bylo sklizeno seno, hektarový výnos žita byl 20 q, pšenice 27 q. V roce 1968 byly u nás zaznamenány první žně bez brigádníků ze závodů v obci a okolí. Ve žních pracovaly na polích již 4 kombajny.

O rok později, s odchodem soudruha Bureše, však také skončila intenzivní péče o sady. Během dvou dalších roků se rozptýlila sadařská skupina, která sady ošetřovala a sklízela jak ovoce, tak i seno. Sady začaly sloužit částečně pro výpas skotu, zejména na jakubovské straně, nebo v nich bylo sklízeno jen seno. Ovoce, pokud se na stromech urodilo, stačili sklidit občané z obce a okolí pro svoji potřebu. Kolem roku 1973 zbylo ze 13 tisíc ovocných stromů něco málo více než jedna třetina zdravých. Něco zničil volně se pasoucí skot, některé stromy rozlámaly moderní veliké objemové stroje na odvoz sena. Mnoho jich zašlo ohryzem vysoké lesní zvěře – zvláště pak na Damické straně, mnoho měli na svědomí nezodpovědní lidé, kteří si přišli načesat ovoce pro sebe.

V tomto období bylo ve Vojkovicích zrušeno hospodářství a vedení bylo soustředěno do většího celku se správou v Boru, později ve Stráži nad Ohří. Statková budova ve středu obce pozvolna pustla, až ji v létech 1977-8 převzal do správy Místní národní výbor Vojkovice. Byly v ní umístěny klubovny Svazarmu a svazu požárníků.

Ve spolupráci se státním statkem organizoval MNV i nadále pomoc občanů při sklizni sena ze svažitých sadů a dlužno podotknout, že s velmi dobrými výsledky. Občané v některých příznivých letech odevzdávali statku až 5 tisíc metráků sena. Dalo by se říci, že v těchto létech sklízeli naši občané celý katastr, statek seno pouze odvážel.

Ve Vojkovicích zůstala v provozu odchovna mladého dobytka s kapacitou kolem 100 kusů a v Jakubově kravín, v němž bylo ustájeno stejné množství dojnic. Dojivost na krávu se pohybovala velmi nízko, kolem tří litrů mléka na krávu a den. V roce 1983, kdy byl mimořádně dobrý rok, dojily krávy přes 4 litry mléka na kus a den.

Z rozhodnutí Oborového podniku státních statků Karlovy Vary se do Vojkovic vrátilo hospodářství, v roce 1983 prozatím  reprezentované dvěma mladými techniky, kteří se vrátili ze základní vojenské služby. Hospodářská budova byla státnímu statku vrácena a bude potřeba hodně práce, než bude upravena znovu tak, jak byla v sedmdesátých letech opuštěna.

Od roku 1984 přibyl ke dvěma mladým technikům i mladý vedoucí, soudruh Pavel Horský. Začal organizovat práci několika traktoristů a pracovníků ze živočišné výroby. S velikým elánem se pustil do obnovy budovy a jejího okolí. Začátek je velmi dobrý, takový, jaký přísluší mladým, aktivním lidem. Návratem hospodářství do Vojkovic odpadne zbytečné pojíždění traktorů z Vojkovic do Boru a Stráže, kdy se třeba dělníci jeli zeptat, kde budou ten který den pracovat. Odpadne složité pojíždění s krmivy, pohonné hmoty budou využívány pro polní práce.

V zemědělství naší obce se blýskalo na lepší časy. Plány výroby jsou zpracovány, pole obdělána, vyhnojena, oseta. Chuť mladých do práce je veliká a to je na celé věci nejdůležitější. Čas ukáže, kolik z těchto plánů bude proměněno v činy.

 

 

 

 

Z á v o d y   v    o b c i

 

Nejstarším závodem v obci je jakubovská porcelánka. Její založení spadá do druhé poloviny 19. století.

Po roce 1948 vyráběla běžný porcelán pro domácnosti, později, v šedesátých letech, se tu výroba změnila na tak zvané „pialy“, vyráběné pro Sovětský svaz. Byly to misky ve třech velikostech, z nichž se v jižních částech Sovětského svazu pije čaj.

V sedmdesátých letech se tu výroba změnila znovu a to od základu. Začaly se vyrábět zejména lázeňské pohárky, jejichž je v rámci oborového podniku jakubovská porcelánka největším producentem. Dalším výrobkem se staly malé likérové hrníčky na Becherovku, k nimž do soupravy 6 kusů patří i originální porcelánová láhev. Vyrábí se samozřejmě i užitkový porcelán, ale nejatraktivnějším výrobkem závodu se stal doplňkový cibulový porcelán, který je chloubou tohoto závodu. Ze zajímavých věcí je v soupravě mimo jiné 6 baculatých hrnečků, 10 kořenek, stolní souprava svícnu, popelníku, cukřenky a do soupravy patří i porcelánový váleček, láhev na ocet a olej i mnoho jiných drobných doplňků. Vše dekorované jemným cibulovým modrým vzorem, který dokáže potěšit srdce nejen sběratelů, ale každé ženy.

V továrně se původně pálil porcelán denně a to ve třech pecích. Dnes už se pálí jen na dvě pece a to ještě 1 krát týdně. Způsobil to přechod na pracnější a dražší výrobu. Jakubov tuto změnu docela uvítal, neboť jediné, co na porcelánce není sympatické, je hustý černý kouř, valící se z vysokých komínů při zapálení každé pece.

Postupem času bylo uvnitř provozu provedeno mnoho úprav pro usnadnění práce žen, jichž tu pracuje téměř 90% ze všech zaměstnanců. Dříve se nosil porcelán a hmota pro výrobu z patra do patra, dnes tyto práce obstarávají výtahy, které odstranily ženskou dřinu. Pro zlepšení hygienických podmínek byla vybudována nová sociální zařízení se sprchami, do závodu se denně dovážejí teplé obědy. A tak mají dělníci postaráno o teplou stravu během pracovní doby.

Přes všechna zlepšení zůstává jakubovská porcelánka v převážné míře pracovištěm, kde převládá ruční práce nad technikou.

Jakubovští a vojkovičtí jsou na svůj závod náležitě pyšní. Je to závod, který každoročně nejen plní, ale i překračuje plán výroby a odbytu, dokáže spořit vzácné materiály, k nimž patří dekorační zlato, kobalt, tisk.

Plných dvacet sedm let tu byl vedoucím soudruh Jan Knitich. Začínal v porcelánce jako prostý dělník, později mistr, až nakonec vedoucí. Člověk s organizačními schopnostmi, se „zlatým srdcem“, člověk – komunista. Když v roce 1982, dvaapadesátiletý zemřel, porcelánce se „zatajil dech“. Trvalo nejméně půl roku, než se celá výroba dostala ze skluzu, který tato skutečnost způsobila.

V začátku roku nastoupil v porcelánce nový vedoucí. Porcelánka začala plnit své úkoly podle plánovaného harmonogramu výroby, pracovité ruce našich žen nadále vytváří kouzlo porcelánu s nádechem modrých cibulových kvítků.

 

 

oooooooooooo

 

 

Druhým, podstatně mladším závodem je závod, nesoucí v současné době název Zemědělské stavby Plzeň, závod Karlovy Vary, středisko Vojkovice.

Od roku 1955 to byla Strojně traktorová stanice pro těžké půdní úpravy s ředitelstvím v Praze. O více než deset let později byl její název změněn na Krajský podnik zemědělských meliorací – ve zkratce, která se tu užívá dodnes – KPZ.

Závod po celá léta provádí meliorační úpravy mokré zemědělské půdy. Odvodňuje, staví drenážní trativody, likviduje porosty, vzniklé na zemědělské půdě náletem semen, aby mohla půda opět vydávat své plody. V neposlední řadě tento podnik pracuje i na úpravě lesních ploch, připravuje plochy po živelných pohromách nebo po exhalacích znovu pro výsadbu stromků.

Všechny půdní úpravy a meliorační práce provádí Zemědělské stavby Vojkovice téměř po celém západočeském kraji a stroje závodu pracují i v severních Čechách. Průměrný počet zaměstnanců se pohyboval kolem 130, s poslední změnou názvu závodu jich o třetinu přibylo.

Ředitelem závodu je již dlouhá léta soudruh Václav Havel. Za jeho vedení se závod každoročně vyrovnává tak, že v rámci oboru jsou jeho výsledky vždy na výtečnou. Několik let po sobě  byl závod držitelem rudé standarty za nejlepší výsledky v rámci oborového podniku. Jen málokdy se stává, že podniku standarta unikla – a to jen o jediné místo.

Zemědělské stavby Vojkovice se velkou měrou podílely i nadále podílejí i na plnění volebního programu Národní fronty v obci. Jejich úsilím byly vybudovány septiky u vojkovických škol, byla provedena složitá kanalizace od těchto zařízení a svedena směrem k řece Ohři. Vozidla zemědělských staveb pomáhají při dopravě materiálu na akci „Z“, závod vychází národnímu výboru vstříc při poskytování dopravy i na odvoz odpadového železa do Kovošrotu, pomáhá vozidly při úklidu obcí.

MNV Vojkovice uzavírá každoročně se závodem Zemědělské stavby Vojkovice dohodu o spolupráci, která je vzájemně respektována a kladně hodnocena.

Od roku 1983 přešlo vedení Zemědělských staveb do Karlových Varů, ve Vojkovicích zůstalo pouze mechanizační a opravárenské středisko, s vedoucím Pavlem Hrubcem.

Podobná dohoda o spolupráci, o níž byla zmínka v kapitole o Zemědělských stavbách Vojkovice, je každoročně uzavírána i se závodem karlovarského porcelánu Jakubov. Zde se závod pravidelně zavazuje k poskytování pomoci při drobných opravách Mateřské školy Jakubov, poskytuje traktor na odvoz odpadu při celookresních směnách Národní fronty. Národní výbor závodu na oplátku umožňuje přednostní umístění dětí matek, zaměstnaných v porcelánce, v mateřské škole a jeslích. Na požádání poskytuje i propagační materiál, soubory zájmové umělecké činnosti vystupují na slavnostních schůzích závodu.

 

 

oooooooooooo

 

 

Správa polesí Vojenských lesů a statků Velichov sídlila v Jakubově do roku 1977. Patřily sem okrajové lesy vojenského cvičného prostoru i lesy, nacházející se na straně kopce Grásberku, jinak Velké Jehličné, za řekou po pravé straně.

Po roce 1977 byl tento úsek přičleněn k polesí Korunní, závod Klášterec n/Ohří. V Jakubově zůstali pouze dva lesní technici, kteří řídí práci několika lesních dělníků a dělnic.

Kromě těžby dřeva se v jakubovských a tocovských lesích provádí i obnova lesů výsadbou mladých stromků.

Svahy kolem Jakubova, zejména pak ty na severní straně, jsou většinou porostlé listnatými stromy: bukem, jasanem, javorem, habrem i plevelnou břízou. Vždy na podzim stromy shazují své listy a tehdy u nás nastává „smutný čas“, neboť lesnaté svahy svými holými větvemi bezmocně píší po obloze svoji touhu po slunci a jaru.

 

 

oooooooo

 

 

Sousední lesy, na vojkovické levé straně za řekou, patří Statním lesům Horní Blatná. I zde bylo mnoho reorganizací, od samostatného vojkovického revíru, až k poslednímu velkému sloučení a připojení k polesí Jáchymov.

Těžba dřeva se tu orientuje z části na zpracovatelskou rampu na nádraží v Ostrově, odkud je expedována do domácích závodů na zpracování dřeva, ale v neposlední řadě i do zahraničí.

Lesy na vojkovické straně, směrem stále do kopců k Jáchymovu a odtud k hranicím s Německou demokratickou republikou, velmi trpí exhalacemi ze závodů v Sokolově,

Vřesové i z jiných míst. Velmi mnoho stromů padne ročně za oběť chemické výrobě, jejíž splodiny často odcházejí do volného ovzduší. Kolem roku 1980 se k těmto negativním jevům ještě přidal obaleč modřínový a v poslední době i kůrovec. Lesy chřadnou, jednotlivé stromy odcházejí dříve, než mohly být lidstvu užitečné.

V posledních letech v našich lesích ubylo i hub. Snad i na růst podhoubí má chemie negativní vliv…

Lesní dělnice na vykácených plochách vysazují nové, mladé stromky. S důvěrou nás všech, že přežijí rok dva tisíce!

 

Železniční stanice Vojkovice v současné době zaměstnává 20 zaměstnanců. Patří mezi ně výpravčí, signalisté, hláskařky a skladové dělnice.

Po osvobození naší vlasti Sovětskou armádou v květnu roku 1945 to byli právě zaměstnanci železniční stanice, kteří vítali u jednotlivých vlaků první dosídlence naší obce. Mezi první náčelníky stanic patřil Karel Štěpánek. Vedl železniční stanici, která byla na trati Cheb – Chomutov hned po osvobození jedinou stanicí, v níž pracovali výhradně čeští zaměstnanci. Do roku 1946 jsme správou patřili pod severozápadní trať, s ředitelstvím v Podmoklech. Od ledna 1946 přešla správa naší dráhy do Plzně, kde je dodnes.

Od roku 1948 až do roku 1962 vedl železniční stanici ve Vojkovicích vynikající pracovník, člověk s velkým zájmem o kulturu a veřejné dění v obci, soudruh Oldřich Havlín. Za jeho vedení dosahovala stanice stále jen dobrých pracovních výsledků. Všichni zaměstnanci, kromě svých pracovních povinnosti, pracovali na brigádách pro zvelebení obce a pomáhali i v zemědělství.

Po soudruhu Havlínovi převzal vedení stanice nový náčelník, soudruh Ondrej Sopko. Od roku 1945 pracoval u dráhy a byl znalý všech profesí, od dělnické práce na kolejích, přes pokladnu i výpravčího. Pod jeho vedením tu hned v šedesátých letech vznikla první Brigáda socialistické práce. Soudruh Sopko vedl železniční stanici plných 20 let. Když v roce 1983 odcházel na zasloužený odpočinek, přišli za ním soudruzi se žádostí, aby ve službě setrval, neboť se za něho dosud nenašla náhrada.

Všichni zaměstnanci stanice jsou již 7 let nositeli odznaku 1. stupně „Bezpečně a bez nehod“. Čtrnáct z nich pak nosí stříbrný odznak Brigády socialistické práce.

Tento sehraný kolektiv zlepšil a stále udržuje kulturu cestování na vysoké estetické úrovni. Kolem budovy vykvetly růže, nástupiště jsou udržována v bezvadném pořádku. Čistota se také zlepšila tím, že od roku 1979 na této trati nejezdí parní lokomotivy, které kolem sebe šířily popel a prach. Namísto nich jsou všechny vlakové soupravy tahány diesel motorovými lokomotivami. I vlečka Kyselky, která z naší stanice vypravuje minerální vody do celé republiky, tahá své naložené vozy lokotraktorem.

Stanice každoročně nejen plní, ale vysoko překračuje plán nakládky a vykládky vozů. Kromě minerálky z Mattoniho kyselky, přicházejí do naší stanice vozy s materiálem a různými výrobky pro Vojenské lesy Velichov, Zemědělské stavby Vojkovice, jakubovskou porcelánku, státní statky, radošovskou vodárnu a další.

Práce zaměstnanců ČSD je svědomitá a poctivá. Na ní závisí i bezpečnost cestujících, i jejich doprava, především do zaměstnání.

Škoda, že ne všichni cestující tu oplácejí stejnou měrou. Zřejmě proto, že si ještě všichni plně neuvědomují, že hezké prostředí je tu pro ně. Jinak by se nemohlo stát, že na záhonech si občas někdo natrhá růže a někdy odnese za noci i květinový truhlík.

 

 

 

ooooooooooooo

 

 

Kromě železniční dopravy mají naše obce spojení s Karlovými Vary a Ostrovem i pravidelnými autobusovými linkami.

První autobusový spoj s Karlovými Vary byl zaveden v roce 1953, o něco později i s Jáchymovem. Tento druhý zabezpečoval dopravu dělníků do tehdejších uranových dolů. Proto byl po skončení těžby uranu v Jáchymově zkrácen, s konečnou stanicí v Ostrově.

Dnes již má naše obec 11 krát za den pravidelné spojení s Karlovými Vary. Do Ostrova jezdí přímo autobus jen ráno a odpoledne, aby převezl dělníky od nás do závodů v Ostrově a z Ostrova opět k nám do porcelánky. Několikrát za den se však dá na ostrovskou linku přesednout ve Velichově a odtud do Ostrova a Horního Žďáru.

Ve Vojkovicích má autobus zastávku na Jakšových domcích a uvnitř obce u pošty. Dvě zastávky jsou také v Jakubově: jedna u porcelánky, druhá na návsi nad školou. Zde je vybudován kvalitní povrch celého jakubovského „náměstí“, na němž se autobusy otáčejí zpět na cestu do K. Varů a Ostrova.

Naši občané mají široký výběr dopravy jak do zaměstnání, tak za kulturou. Připočteme-li k tomu skutečnost, že v obou částech obce je více než 60 rodin vybaveno osobním automobilem, je to vymoženost, o které se nám ještě před nedávnem ani nesnilo.

 

 

oooooooooooooo

 

 

P é č e   o   n a š e   o b y v a t e l e

 

Péče o zdraví našich obyvatel byla od samého počátku života svobodné vlasti dobrá. Pomineme-li první dva roky po čtyřicátém pátém roce, kdy naši občané chodili pěšky za ošetřením do Kyselky, nebo vlakem do Ostrova a Jáchymova, vyvíjela se situace na úseku péče o zdraví obyvatel rychle a uspokojivě.

Již v roce 1947 se do obce nastěhoval první český lékař, MUDr. Bohumil Stejskal. Ordinaci otevřel v čp. 94, kde také bydlel. Byl snad nejoblíbenějším lékařem z celé řady těch, kteří po něm přišli. Ti nejstarší, které tehdy léčil, na něj rádi a s úsměvem vzpomínají.

Se svojí Tatřičkou sjezdil za pacienty celé široké okolí. Kam auto nevyjelo, vyšel pěšky, za každého počasí a v každou roční dobu. Byl lékařem, který léčil všechny běžné nemoci svých pacientů, v případě potřeby vytrhnul bolavý zub, provedl jednoduchý chirurgický zákrok, přivedl na svět řadu zdejších dětí…

Událostí pro naše zdravotní středisko v roce 1952 bylo přidělení prvního sanitního vozu, s řidičem Františkem Slezákem. Ten, ke spokojenosti občanů, i když už na několikrát obměněné modernější „sanitce“, jezdí u nás stále.

V roce 1964 byla dokončena generální oprava zdravotního střediska Vojkovice. Byla tu dána do provozu čtyři oddělení. V ordinaci praktického lékaře nahradila doktora Stejskala MUDr. Talhoferová, dětské oddělení vedl MUDr. Georgij Karpovič, zubní ambulanci MUDr. Štěpková. Tato tři oddělení ordinovala 2 krát v týdnu, navíc jedenkrát v týdnu ordinoval na ženském oddělení MUDr. Jiří Petr. V ostatních dnech poskytovali tito lékaři, kromě ženského, našim i jiným pacientům ošetření na zdravotním středisku v Kyselce.

Mnoho lékařů se na jednotlivých odděleních zdravotního střediska vystřídalo. Posledním obvodním lékařem je již 10 let MUDr. Jaroslava Kunešová. Sžila se s našimi občany, má jejich celkovou důvěru.

V roce 1979 byl našemu středisku odejmut statut Obvodní zdravotní středisko a bylo přejmenováno na Lékařskou stanici Vojkovice. Ta však již občanům neposkytuje některé odborné služby, mezi něž patří i gynekologické oddělení. To také bylo v roce 1982 převedeno na trvalo na zdravotní středisko v Kyselce.

Tato změna se dosti citelně dotkla našich žen, neboť za ošetřením ženského lékaře musí dojíždět 9 kilometrů a ztrátové časy v zaměstnání jsou teď dvojnásobné. Náš stát však vydává každoročně na zdravotnictví vysoké finanční částky, proto je jistě každá takováto změna pečlivě zvážena, aby příliš neublížila občanům a přinesla užitek státu.

O zdraví našich občanů je u nás pečováno přímo příkladně. Zlepšila se i péče o staré občany. Při Lékařské stanici Vojkovice začala pracovat geriatrická sestra, která navštěvuje důchodce i mladší a nemocné pacienty přímo v jejich domovech. Těm, kteří již sami na stanici nedojdou, přinese geriatrická sestra Zdena Kubálková léky, poskytne poradenskou péči, provede jednoduchá ošetření, poslouží. Zdravotní stav každého takového pacienta pak konzultuje se svojí lékařkou, v případě potřeby zajistí její návštěvu. Je to služba, jaká nemá v porovnání s minulými léty, u nás obdobu.

Je to doklad důsledné péče našeho států nejen o mladé a pracovně aktivní občany, ale i o ty, kteří již svůj podíl práce společnosti odvedli a nyní je pro ně čas odpočinku.

 

 

ooooooooooooooo

 

P r o d e j n y   a   z á v o d y   s t r a v o v á n í

V každé z našich obcí je v provozu prodejna potravin s úsekem prodeje drobného zboží a drogerie.

V Jakubově je prodejna umístěna v prostorách administrativní budovy porcelánky. Když tu v roce 1953 ukončil své soukromé podnikání obchodník Pavlíček, který tu prodával od osvobození naší vlasti, nenašla se pro prodejnu žádná vhodnější prostora. Léta ubíhala, spolu s nimi také obyvatelé Jakubova. Porcelánka mlčky trpěla v přízemních prostorách svých kanceláří prodejnu, která tu tak v klidu setrvala dodnes. Její prostory jsou malé, pro dnešní moderní prodej již málo vyhovující. Ale stavět novou prodejnu pro tak malý počet obyvatel se již nikdo neodvážil.

Prodej v jakubovské prodejně se provádí za pultem. Dvě stálé prodavačky tu prodávají potraviny všech základních druhů, jedenkrát týdně je sem dováženo balíčkované maso a uzeniny, jedenkrát týdně i zelenina.

V roce 1977 zadal MNV Vojkovice Obchodnímu projektu Plzeň objednávku na zpracování projektové dokumentace na novou prodejnu v Jakubově. Měla být postavena u školy, po bývalém čp. 22.

Projektovou dokumentaci, po opakovaných připomínkách hygienika, obdržel MNV za dva roky po zadání úkolu. Projekt to byl velmi smělý. Počítal se zvláštním úsekem prodeje masa a zeleniny, prodejna měla být samoobslužná. Celkově měl kapacitou pokrýt 400 obyvatel. Jeho realizace by byla stála 1,2 miliónů korun. Než však došlo k prvním jednáním s dodavateli, nebyla tato naše stavba nadřízenými orgány doporučena k realizaci. Byla rozestavěná vojkovická hospoda a ta měla být nejprve dokončená.

Za tuto dobu se však počet obyvatel Jakubova zmenšil o více, než 100 obyvatel. A následující dva roky opět o více než 50. Dnes má Jakubov něco málo přes 200 obyvatel.

Při zamyšlení dobrých hospodářů jsme museli sami sobě přiznat, že by jednou dostavěné dílo mohlo skončit stejně, jako naše zmodernizované školy. Že by možná celkové tržby od obyvatel nevynesly ani to, co by bylo ekonomicky potřebné.

Bude potřeba dát hlavy dohromady a pro prodejnu najít v obci jiné náhradní prostory, aby porcelánka mohla konečně svoji budovu opravit. Již dlouhá léta má zpracovaný projekt na opravu celé administrativní budovy  a naše prodejna jí v tom brání.

 

Jakubovská hospoda bez vyvařování byla opravena v roce 1975. Opravu financoval Okresní národní výbor, práce v akci „Z“ prováděli naši občané. Opravené dílo však Jednota Toužim neodkoupila. Platí tu pouze roční nájemné za provoz pohostinství 4. cenové skupiny, které činí ročně 12 tisíc korun. Za tuto částku by bylo možné běžně opravovat asi tak polovinu vzniklých závad, které tu rozjaření návštěvníci během roku způsobí.

Od opravy pohostinství uběhlo necelých 10 let. Avšak vedoucím tu práce k srdci příliš nepřirůstá. Dochází ke stálému střídání, k předávání provozu, nikdo nechce zůstat nastálo. I když má v 1. patře budovy možnost malého bytu. A právě toto střídání má na pohostinství neblahý dopad. Není-li stálý „pán“, zařízení celkově chátrá. V roce 1984 je pohostinství od března uzavřeno úplně. Nenašel se nikdo, kdo by chtěl zákazníkům a hostům po práci podat sklenici piva a umožnit jim sousedské popovídání.

 

oooooooo

 

 

Ve Vojkovicích je prodejna potravin samoobslužná. Ve své dnešní podobě slouží občanům již od roku 1959. Kromě všeho potravinářského zboží, do něhož je zahrnut i široký výběr mražených potravin, tu mají koutek drogerie, zčásti i školních potřeb a jiného drobného zboží pro domácnost.

Prostory prodejny již byly několikrát modernizovány a s velkou generální opravou se počítá v roce 1985. Občané by velmi uvítali, kdyby tu byla zřízena i výkupna ovoce a šípků, u nás lehce dosažitelných, které však se musí dovážet do výkupny v Radošově a Velichově. Přineslo by to užitek nejen jim, ale především našemu konzervárenskému průmyslu.

Ve stejné budově, v oddělených prostorách, je zřízena malá prodejna masa a uzenin. Maso je sem dováženo z Masokombinátu v Hroznětíně v celých čtvrtích, řezník si je sám rozdělává a třídí pro prodej. Dá se říci, že ke spokojenosti všech občanů.

 

 

ooooooooo

 

 

Od prosince roku 1982, po více než 10 letech uzavření, byla uvedena do provozu restaurace ve Vojkovicích. Naši občané si ji sami zbudovali v akci „Z“, hodnotě díla 2 milióny, 16 tisíc korun.

Restaurace byla zařazena do III. cenové skupiny. V letních měsících roku 1983, v první „zatěžkávací“ sezóně, tu denně vyvařovali někdy až 50 obědů. Bylo to zásluhou turistů, rekreantů a v neposlední řadě i našich občanů. Ti poslední však přesto nesplnili očekávání, s jakým se s nimi při budování provozovny počítalo. Jakmile skončila turistická sezóna, poklesl počet obědů až na 20. Bylo zahájeno jednání s podniky v místě, aby přes restauraci zajišťovali stravování svých zaměstnanců a nedovážely je ze vzdálených míst, například z Ostrova a K. Varů. Dohodu s restaurací již v roce 1984 uzavřely Zemědělské stavby Vojkovice, které v průměru odebírají 15 obědů denně.

Služeb restaurace také využívají zaměstnanci železniční stanice a pracovníci MNV a jenom z části někteří důchodci a zaměstnanci státních lesů.

Když se připravovala rekonstrukce vyvařovací části budovy, nemohli se naši občané a zejména pak důchodci dočkat, až budou moci zasednout u prostřeného stolu. A přitom jsou denně na jídelníčku 1 – 2 jídla kolem 6,- Kč za oběd, což je přístupné každému, kdo by se chtěl najíst levně a chutně. Protože v restauraci vaří opravdu dobře a také zdravě.

Na jídelníčku je tu kromě 4 hlavních jídel i řada jídel na objednávku – od zeleninových a vaječných, až masitá výběrová.

Až se naši občané naučí této služby využívat, pak budou mít v restauraci plné ruce práce.

 

ooooooo

 

 

K u l t u r a

 

 

Kulturní život v obci byl v prvních poválečných letech zaměřen na taneční zábavy a plesy. Lidé se chtěli bavit, navazovat nové přátelské vztahy, chtěli rychle zapomenout na nedávno skončené těžké válečné časy.

Kulturní život se však nedá měřit jen počtem zábav, i když jsou neoddělitelnou součástí lidského života. Prezentuje ji i celkové kulturní vyžití, k němuž patří vzdělávání, divadlo a různé zájmové oblasti činnosti.

V roce 1947 začalo do obce zajíždět putovní kino, promítalo se třikrát týdně. Pro mnohé to bylo něco nového a hlavně, lidé neznali televizi, proto byli filmem plně zaujati.

V tomto roce se také v obci začaly půjčovat knihy.

První českou knihovnicí tu byla Dagmar Raisová.

Bylo nutné zlikvidovat mnoho nevhodných německých knih, hovořících o zašlé slávě těch, co dovedli svět málem do záhuby.

O rok později byla založena i první Osvětová beseda Vojkovice. Pod její hlavičkou začal pracovat i soubor „Žitomir“, složený ve velké většině z Volyňských Čechů. Tento pěvecký soubor se s úspěchem účastnil po několik let nejrůznějších soutěží v celém širém okolí. Byl účastníkem olympiády souborů Volyňských Čechů v Žatci. Za svoji několikaletou činnost se stal držitelem řady vítězných cen, diplomů a jiných uznání. Tento  soubor, vedený Jaroslavem Svobodou, velmi obohatil tehdejší kulturní život obce.,

O deset let později byly založeny dva ochotnické divadelní soubory – v každé obci jeden. I tyto soubory se svojí činností velmi zasloužili o rozvoj kvalitní kultury v obci a pomáhaly sdružovat lidi dohromady.

Škoda, že odchodem několika členů a vedoucích, mezi něž patřili  náčelník železniční stanice soudruh Havlín, výpravčí Hosnédl, učitelka Kůrková, jakubovský František Těšitel, se za několik let soubor rozpadl.

V roce 1961 začaly být ve Vojkovicích vydávány místní noviny s názvem „Nástup“. Tyto noviny, i přes svoji velmi dobrou úroveň, za necelé dva roky zanikly.

V uvedeném roce byla v každé obci zřízena stálá kina. V Jakubově se promítalo o sobotách v jídelně porcelánky a přes týden sloužil sál opět potřebám závodu, ve Vojkovicích v sále pohostinství, kde bylo možné rozkládat 190 sedadel, se promítalo až třikrát týdně.

Na přelomu šedesátých let začal postupně kulturní život ochabovat. Odchodem soudruha Havlína do důchodu přestala pracovat osvětová beseda, skončila i výpůjční činnost obou knihoven, protože nebylo nikoho, kdo by se jich ujal. Jediným kulturním stánkem v obci zůstalo vojkovické kino, neboť i v jakubovském sále se přestalo promítat.

Obě místní pohostinství byla ve špatném stavu, mládež a ti, co neholdovali alkoholu, se neměli k zájmové činnosti kde scházet.

Od roku 1963 začíná i klesat návštěvnost v kinu. Jeho velkým nepřítelem pozvolna začíná být televize. Její majitelé se začínají rychle rozrůstat. V roce 1963 mělo televizi 14 rodin, o rok později již 42. Další léta televizorů přibývalo, dnes už se u nás nenajde rodina, kde by nebyla.

Lidé zpohodlněli. Bylo jim mnohem pohodlněji večer v bačkorách u televize, než aby se společensky oblékli a vyšli za kulturou mimo dům.

Až do roku 1977, než byl provoz kina pro dezolátní stav budovy ukončen, počet návštěvníků stále jen klesal. Promítalo se jen dvakrát týdně a někdy bylo na představení jen deset návštěvníků.

 

oooooooo

 

Jakubovská knihovna, po více než pěti letech odmlky, začala znovu půjčovat knihy v roce 1967. Bylo nutné mnoho knih, zničených špatným uložením, vyřadit a tak nová knihovnice, Anna Cibulková, měla až do roku 1968, kdy byl založen střediskový systém, plné ruce práce. Lidé si začali na novou knihovnici zvykat, v oblibě začala být zejména mezi dětmi a mládeží. Mladí přicházeli nejen pro dobrou knihu, ale i na besedu o literatuře, besedu k významným kulturním i politickým výročím. Účastnili se i mnoha soutěží, které pro ně knihovnice připravovala. Ročně se tu z počátku přečetlo kolem tří tisíc knih, od roku 1978 se čte v průměru 5 tisíc knih.

V roce 1968 byl při knihovně založen malý recitační kroužek, který dostal název „Kamarádi“. Dodnes se v něm vystřídalo mnoho dětí, počítaje to na školní docházku, chodí do něho již třetí generace. Tento kroužek dodnes, pod vedením knihovnice s. Cibulkové, obohacuje téměř všechny kulturní akce v obci svými  vystoupeními. Nejvíce jeho vystoupení využívá Sbor pro občanské záležitosti při MNV Vojkovice.

Činnost knihovny se odrážela v zájmu čtenářů o nabízenou literaturu a z toho i následné oceňování její práce. A tak se za několik let stala knihovna držitelem čestných uznání všech článků celostátní soutěže Budujeme vzornou lidovou knihovnu, až se v roce 1979 stala držitelem nejvyššího titulu Ministra kultury – Vzorná lidová knihovna. K doplnění činnosti jakubovské knihovny je možné říci, že se v ní v sedmdesátých letech soustřeďoval veškerý kulturní život obce Jakubov a dodnes je knihovna významným kulturním stánkem.

 

oooooooooooooooooo

 

 

Ve Vojkovicích se v šedesátých letech knihovnice střídaly jedna po druhé. Přibližně ve stejné době jako v Jakubově ji převzala soudružka Marie Jáhnová, která je tu knihovnicí dodnes. Zajišťuje výpůjční činnost zájemcům o literaturu, občas uspořádá pro děti a mládež soutěž. Do celostátní soutěže Budujeme vzornou lidovou knihovnu se jí však nechce.

I tak je práce knihovnice prací záslužnou, která klade nároky na volný čas i na přípravu knihovny k provozu. Neboť každá z knihovnic je tu zároveň po celá léta i uklizečkou, topičkou.

Vojkovická knihovna byla v roce 1983 přestěhována do nových prostor v budově bývalé mateřské školy, kde dnes sídlí i MNV. Je napojena na ústřední vytápění a tak zatímco v Jakubově v knihovních prostorách stále topí v malých kamnech, zde byly knihy od prachu z popela, kterému se časem nikdo neubrání, osvobozeny.

 

 

oooooooooooooooo

 

 

Osvětová beseda Vojkovice vyvíjela v sedmdesátých letech nepravidelnou činnost. Patřila k zařízením v obci, která v tomto období stagnovala. Po roce 1980 její vedení převzala Sidonia Kubálková, která činnost znovu zaktivizovala.

Osvětová beseda začala, ve spolupráci se společenskými organizacemi Národní fronty, organizovat velké kulturní akce i akce státně politické, mezi něž patří celoobecní oslavy Mezinárodního dne žen, Mezinárodního dne dětí, oslavy Velké říjnové socialistické revoluce a Měsíce československo – sovětského přátelství.

Od roku 1983  bylo při Osvětové besedě Vojkovice zřízeno stálé vzdělávací středisko a tak se její činnost rozšířila o pořádání přednášek, které začínají mezi našimi občany nacházet svoji oblibu. Jsou to přednášky o ochraně životního prostředí, zdravotnické, právnické, přednášky o chovatelství a pěstování i řada jiných, neméně zajímavých. Programy přednášek připravují školení lektoři Socialistické akademie, proto mají vždy vysokou úroveň.

Osvětová beseda se v závěru roku 1982 stala i vydavatelem místního časopisu „U nás“, který je na náklady MNV vydáván čtvrtletně ve 150 výtiscích. Tisk tohoto časopisu zajišťuje Kulturní dům v Ostrově. Naši občané se v časopise dovídají o práci národního výboru, společenských organizací Národní fronty, o práci závodů a organizací, o činnosti Sboru pro občanské záležitosti i o všech kulturních a společenských akcích.

Začal nový rozmach kulturní činnosti, k němuž přispěla nejen dobrá práce vedoucích organizátorů Osvětové besedy, ale i nové, pěkné prostory ve zrekonstruované restauraci s kvalitním kulturním sálem.

 

oooooooooooooo

 

 

Při Osvětové besedě ve Vojkovicích se soustřeďuje činnost některých zájmových souborů, jejichž zřizovatelem je Český svaz žen. Jsou to zejména taneční soubor Vojkovanka a pěvecký soubor žen.

Vojkovanka patří mezi soubory s nejdelší dobou svého trvání. Vznikl v roce 1972. Své zájmy o tanec a pohyb tu ročně uplatňuje kolem padesáti dětí z obce a širokého okolí. Chodí sem  pravidelně i děti z Velichova, Radošova i Kyselky.

Práci souboru od samého počátku řídí Sidonia Kubálková, muzikantem souboru je Miroslav Novotný z Ostrova. Již dvě generace dětí prošly tímto tanečním tělesem. Ožívají zde krásné lidové tance a staročeské písně. Chlapci ze souboru tančí v domažlickém kroji, který je charakteristický pro západočeský kraj, děvčata v kroji petrovském, který se nosil v minulosti i v naší obci. Na některé dobové tance jsou dívenky oblečeny v pestrobarevných sukénkách, které pak při vystoupeních vytvářejí krásné barevné pole.

Vojkovanka se každoročně účastní okresních i krajských kol soutěže zájmové umělecké činnosti, v nichž získává přední umístění. Jinak vystupuje na všech velkých oslavách nejen v obci, ale i v celém širokém okolí. Stal se tak nedílnou součástí kulturního života karlovarského okresu.

Pěvecký soubor žen ČSŽ Vojkovice je souborem s mladou tradicí. Pracuje tři roky a v podstatě navázal na minulou činnost souboru „Žitomir“. Za dobu své práce tento dvanácti členný soubor vystupoval nejen na obecních oslavách, ale i na mírovém mítinku v Karlových Varech, na Krušnohorské pouti v Ostrově i na jiných místech v okolí.

 

ooooooo

 

 

V naší obci je mnoho dalších kroužků zájmové umělecké činnosti. S nejstarší tradicí pracuje recitační kroužek Kamarádi, o němž byla zmínka v práci jakubovské knihovny. Nepravidelnou činnost vyvíjí nejmladší kroužek moderního pohybu – kroužek „disko tance“, který vedou členové Socialistického svazu mládeže.

Kromě umělecké činnosti je tu i řada zájmových kroužků. Při Základní škole v Jakubově již několik let pracuje kroužek rybářů, ochránců přírody, výtvarné práce. Děti v těchto kroužcích uplatňují své zájmy a dovednosti, učí se mít kladný vztah k přírodě i ke zvířatům. To je ten nejcennější vklad do jejich vědomí pro dospělost.

 

oooooooo

 

O kulturně výchovnou činnost se v obci starají i ostatní společenské organizace, sdružené v Místním výboru Národní Fronty. Mezi nejaktivnější patří organizace Českého svazu žen, které jsou samostatné v obou částech obce a Český červený kříž Vojkovice.

V minulosti příkladně pracoval i Socialistický svaz mládeže, který vedl Karel Řezáč. V závěru sedmdesátých let, po odchodu s. Řezáče z funkce, nastal v organizaci čas útlumu. Svoji renesanci zažívá SSM až v současné době, kdy se do čela této mládežnické organizace postavila Vendulka Kubálková. Znovu získala ubývající mládež v obci pro dobré dílo, které navazuje na předminulá léta, kdy byl SSM nejaktivnějším podílníkem na plnění volebního programu obce.

Místní výbor Národní fronty, který již více  než 10 let vede s. Vilém Cibulka, řídí práci všech organizací v obci. Je to v současné době 16 společenských organizací z obou obcí. Velké úkoly se řeší v plénu, kde zasedají předsedové organizací, kteří pak své úkoly přenášejí mezi členskou základnu. Někteří dobře a aktivně, jiní o něco méně. Ale tak je to snad na všech úsecích práce společnosti. Celek však své úkoly plní ke spokojenosti široké veřejnosti a k blahu všeho našeho lidu.

 

ooooooooo

 

S l u ž b y   o b y v a t e l ů m

 

Mezi první služby v obci bezesporu patřilo vybudování družstevní prádelny. Byla zřízena našimi ženami v budově národního výboru v padesátých letech. V této době se v rodinách pralo ještě po staru: v neckách, s ohnutými zády nad valchou, máchalo se v potoce nebo u řeky.

Nová družstevní prádelna s mandlem měla odstranit tuto dřinu žen a pomoci jim ušetřit i čas, který si ruční praní prádla vyžadovalo.

Ne však všechny ženy tuto prádelnu využívaly. Byl zakořeněn názor, že pračka prádlo zničí, špatně vypere. Ale jak šel čas, na družstevní prádelnu začaly zapomínat i ty ženy, které jí využívaly. Rodiny se začaly modernizovat, přibývalo praček v domácnosti, až v roce 1966 byla prádelna zrušena úplně. Do naší obce od roku 1967 zajíždí pojízdná sběrna prádla a čistírna oděvů, jejíž služby začaly ženy využívat s plnou spokojeností. Během čtrnácti dnů je prádlo vypráno, oděvy vyčištěny a dovezeny občanům zpět.

Ke službám s dlouholetou tradicí patří i dámské krejčovství, které vzniklo v roce 1962 v Jakubově a později bylo přemístěno do vhodnějších prostor ve Vojkovicích. Naše ženy tak mají již dlouhá léta možnost nechat si ušít moderní oděv, ale i opravit prádlo a oděvy.

Těchto služeb, pro jejich vysokou kvalitu a poměrně nízké ceny, využívají i ženy z celého okolí.

Původně v krejčovství pracovaly dvě ženy, později jedna. Měla plné ruce práce a na ušití šatů se dlouho čekalo. Proto MNV přijal v roce 1983 dvě další mladé pracovnice, které práci urychlily i zkvalitnily.

K dobře zavedeným službám v obci, kterých využívají především naše ženy, patří i dámské kadeřnictví. Bylo zřízeno v roce 1968 a vystřídalo se v něm několik zaměstnankyň. Ale vždy to byly služby na velmi dobré úrovni a zůstaly takové až dodnes. Provozovna byla v roce 1983 převedena do nových, pěkných prostor v budově, kde sídlí MNV. O jejich úrovni svědčí fakt, že sem dojíždí ženy až z Velichova, Radošova a Kyselky, kde jsou tyto služby rovněž poskytovány.

V roce 1968 u nás začal na zkrácený pracovní úvazek poskytovat své služby mužům i pánský holič. Navázal na dlouholetou praxi dvou domácích holičů, kteří stříhali hlavy po své práci ve svých domcích. Přišla však doba prodloužených pánských účesů a tak i náš holič přišel o svoji práci. Nebylo efektivní, aby byla provozovna udržována v chodu pro několik málo zákazníků za měsíc.

 

oooooooo

 

 

Mezi dovážené služby patří i dovoz propan-butanových láhví pro vaření v domácnostech. Plyn k nám již 10 let dováží z plnírny v Nejdku a využívá ho více než polovina našich obyvatel, kteří mají své domácnosti vybavené plynovými sporáky. Naše hospodyně si na tuto službu přivykly a kdo začal plyn používat, je s ním velice spokojen, neboť se o polovinu urychlila příprava pokrmů v domácnostech.

Odvoz odpadků od rodinných domků zajišťují Technické služby z Ostrova. Jedenkrát týdně do obce zajíždí vozidlo, které odstraní odpad z popelnic, které mají občané v nájmu u svých domků. I když této služby využívá asi 2/3 obyvatel, přispěla značně ke zlepšení čistoty naší obce.

oooooooo

 

 

 

Z á v ě r e č n á   k a p i t o l a

 

Obec Vojkovice s částí obce Jakubov má v závěru roku 1983 pouhých 643 obyvatel.

Chatová oblast, která se tu rozrostla kolem staroslovanského Hradiště, již čítá 24 chat, převážně obyvatel z Ostrova a Karlových Varů. V obci samé je pro rekreaci vyjmuto z bytového fondu již 9 bývalých rodinných domků.

Okolí Vojkovic a Jakubova, vroubené překrásnými zelenými stráněmi, které chrání toto údolí před vlivem okolního průmyslu, je pro oddych a rekreaci jako stvořené. Žít tu natrvalo chce už jen těch 643 obyvatel.

Ohlédneme-li se zpět, na poválečné začátky, bylo tu dlouho kolem tisíce obyvatel. Někteří odešli za lepším a modernějším bytem, někteří za svým životním druhem, někteří za výhodnějším zaměstnáním.

Odešli z kraje, který jim byl domovem, aby založili své rodiny jinde. Odešli po dvou cestách, které z naší obce vedou: ta jedna přes Damice buďto na Ostrov nebo Stráž nad Ohří, ta druhá přes Velichov a Kyselku do Karlových Varů.

Ale život jde dál.